Stromy jsou od nepaměti našimi tichými průvodci. Jejich koruny se tyčí nad našimi hlavami, poskytují nám stín, z hlubin Země vytahují vodu a drží ji při povrchu, mírní nápory větru. Dávají nám životně důležitý kyslík. Čím dále se podíváme do minulosti, tím bližší spojení můžeme vidět mezi námi a těmito velikány. Naši dávní předkové, než se vydali cestou prozkoumávání otevřených plání a země-dělení, pod stromy žili, a ještě mnohem dříve přímo na nich. Stromy vždy byly posvátnými bytostmi hodnými uctívání.
Dlouhými věky vývoje naší mysli a s ní spojené technologie jsme se od stromů a celkově od přírody jako civilizace i jako jednotlivci poměrně výrazně vzdálili. Mysleli jsme si, že nám příroda jaksi “zavazí,” že by měla ustupovat našim stále novým a náročnějším potřebám. Až jsme se dostali do bodu, kdy většina lidí žije v betonových krabicích, nemaje ponětí o tom, odkud pochází jejich potrava, voda, kyslík. Stroji systematicky likvidujeme pralesy, z lesů se staly umělé plantáže na pěstování surovin a ty podléhají chorobám a usychají. Až by to mohlo vypadat, že jsme se od přírody odpojili dočista a úplně.
Naštěstí tomu tak není. V první řadě každá akce vyvolá reakci. A tedy lidmi utlačovaná příroda od určité chvíle začala říkat: “Dost!” a hlasitě se ozývá v různých podobách. Sucha, požáry, povodně, hurikány… Z našeho pohledu jsou to katastrofy, z pohledu většího jen vyrovnávání energie.
Druhým, a z mého pohledu podstatnějším bodem, je fakt, že si stále víc a víc lidí znovu uvědomuje ono prastaré spojení. Člověk totiž taky je přírodou! Ano, jsme všichni dohromady, každý zvlášť, součástí jednoho celku, ať už se nám to líbí nebo ne.
Příroda nám život dává, ale stejně tak ho může i brát. V momentě, kdy si toto uvědomíme, můžeme k ní a k celému Životu začít přistupovat s úctou a respektem. Jestliže ničíme své prostředí, ničíme tím i sebe. Když své prostředí naopak opečováváme, věnujeme tím péči také sobě.
Stará moudrost praví, že “jak nahoře, tak dole; jak uvnitř, tak vně.” Mé vnitřní prostředí (myšlenky, zdraví, pocity) jsou odrazem prostředí vnějšího, ve kterém žiji, a platí to i naopak. Jsou to spojené nádoby.
Budu-li s úctou, citem i rozumem přistupovat ke svému okolí, ke svému životnímu prostoru, dávám tím tyto kvality i svému prostředí vnitřnímu.
A právě toto je jediná cesta, kterou mohu já přistupovat ke svému povolání, povolání arboristy – ambasadora zdravých a bezpečných stromů.
Abych mohl s čistým svědomím vylézt na strom a uříznout mu větev, nebo ho v krajním případě celý pokácet, musím k tomu mít opravdu vážný důvod. Musím zvážit všechny důvody a okolnosti. Důležitější, než samotný fyzický zásah, je z mého pohledu hovořit o tom daném stromě s jeho majitelem. Nejprve konzultovat, až poté s rozumem řezat.
Strom je totiž živá bytost, která ke svému růstu a své současné podobě vynaložila obrovské množství energie. Od malinkého semínka až po několik desítek metrů vysokého velikána. To je zázrak, který mě nepřestává fascinovat. Strom však není samoúčelný, neroste jen sám pro sebe (již na začátku jsem zmínil benefity pro člověka), ale čím starší je, tím komplexnějším ekosystémem se celý stává. Obývají ho miriády tvorů, od těch nejmenších jednobuněčných organismů až po velké obratlovce.
Proto, než se rozhodnu uříznout větev nebo strom rovnou celý pokácet, musím si vždy klást otázku – je to opravdu nutné? Jestliže odpověď zní “ANO,” dělám to s citem a vědomím, abych co nejméně uškodil a zároveň splnil nezbytné požadavky, kupříkladu k udržení provozní bezpečnosti v místě, kde strom roste nebo k eliminaci strachu, jež může jeho velikost či zdravotní stav působit.
Pokud je vám můj přístup k povolání arboristy blízký, budu se těšit na komunikaci s vámi a práci s vašimi stromy!
